Zapomeňte na obvyklé příručky vztahového poradenství, jsou plné omylů, nepravd nebo zavádějících tvrzení.
To podstatné je jinde. A John M. Gottman dokáže z patnácti minut rozhovoru manželských párů určit s pravděpodobností 91%, jestli spolu zůstanou, nebo ne.
Je to sice dětská encyklopedie, ale pro zvědavého laika je tam informací až až. V přehledu plemen jsem se stejně ztrácel. Jinak jsem si ale odnesl hromadu informací, od anatomické stavby až po základy chovu. Nejzajímavější pro mě ovšem byla fakta o jejich fyziologii a chování.
This one took me extraordinarily long. Felt like DNF at times, but I always went on in the end. Well worth it. The first half of the 20th century in #Japan from a less frequent perspective.
Tady jsem s komiksem asi sáhl trochu vedle. Je sice skvělý vizuálně, ale vrstevnatost Duny by si zasloužila mnohem větší propracování.
Často jsou si obrázky podobné; celá stránka boje sice ukazuje zpomalený čas, ale je to takové monotónní.
Ano, to je správné slovo – monotónnost, v barvě i tvarové podobnosti. Občasné vybočení nebo změna je sice o to působivější, ale celkový dojem je spíše nižší.
Asi první příručka od českého vyjednavače je ucelený návod pro v podstatě jakékoliv vyjednávání – ať už jde o drobné dohody, nebo smlouvy za milionové částky, základní principy jsou stejné.
Autor evidentně zná vše z praxe. Asi je i hodně viditelný na sociálních sítích, nepochybně má zvládnutý marketing. Ve srovnání s Matthiasem Schrannerem je kniha méně hutná, zato asi stravitelnější.
Od Petra Dvořáčka už jsem tu měl sérii jednotlivých slohů, knihu věnovanou památkám UNESCO a teď jsem k nim přidal i "Sedmdesát nejkrásnějších sakrálních staveb v Čechách a na Moravě", jak zní podtitul. Pojetí je chronologické a pro každou etapu uvádí několik staveb, které jsou nějakým způsobem výjimečné – zachovalostí, velikostí, typickou podobou nebo naopak mimořádným vzhledem. Jako třeba Kaple sv. Martina, Erharda a Uršuly v Chebu (...)
Dickense jsem se trochu bál, zpracování těžkých osudů jeho sirotků slibovalo depresivní čtení (a televizní seriály, co si pamatuju z dětství, tomu taky moc nepomohly). Výsledek byl ale úplně jiný – se zájmem jsem sledoval, s jakou ironií a nadhledem vodí svoje postavy, píše s mírně pobaveným tónem.
Další úžasná věc od Toma Robbinse, co se mi dostala do rukou. Opět je tu spousta filozofování a teologických úvah, opět skvělé a praštěné postavy i zápletka, opět trocha drog a sexu, opět kritika církve a konzumní společnosti a opět úžasně vtipně a hravě napsané.
Výborná oddechovka!
Ne každý autor by zvládl utáhnout takový nápad přes celou knížku tak, aby udržel úroveň a napětí. Ale alter ego Stephena Kinga to zvládlo výborně. Tak trošku brutální popis závodu o život (tady vidím podobnost s jiným Bachmanem - Running man) teenagerů, který přežije jen jeden ze sta. Bezvýchodnost, přehodnocování priorit a souboj vůlí. A také výsměch divákům zkažených (nejen) touto reality show. 85%
Rozsáhlý komiks Štěpánky Jislové je její dosud největší a také nejsilnější dílo. Autobiograficky laděný příběh studuje problémy se vztahy v současnosti, při hledání příčin se obrací až do dětství, analyzuje způsoby, jakými se autorka jako dítě vyrovnávala s nespolehlivostí, jaké stopy na ní zanechaly další zážitky a zkušenosti a snaží se z toho poučit.
Sice mi v mém problému s chybějícím repertoárem k použití AI kniha nepomohla, ale určitě není špatná. Pokud chcete někoho rozhoupat a přimět k pochopení, že procházíme revoluční změnou a že potřebuje na tu vlnu naskočit, je ideální.
A když se dívám na svoje výpisky s konkrétními nástroji, není jich úplně málo, takže tipy tam jsou také, byť trochu ukryté. Jen na jejich využití si bude muset každý přijít sám.
Dilbert je pořád stejný podivínský technik, jeho pes Dogbert pořád stejně ironický, občas se objeví dva dinosauři, pár scének je z porevoluční Elbonie ... a pořád je to stejně dobrá zábava.
(A i po letech jsem si zakládal stejné stripy jako minule!)
Máme začátek dubna a už teď můžu v klidu říct, že tohle je horor roku a pokud letos výjde ještě něco lepšího, tak to bude zatraceně silnej rok!
Philip Fracassi je (dost možná) nový král hororu.
Odlehlý církevní sirotčinec, začátek 20.stoleti a jedna noc, která změní obvyklý chod sirotčince v samotné peklo.
Bohumil je správce hřbitova, už dlouho žije sám v malém domečku, který si vlastnoručně zvětšil, přestavěl a upravil. Bohužel bez povolení, což mu přinese řadu potíží. Není už žádný mladík, loni oslavil sedmdesátku, a i když má sil pořád dost, věk ignorovat nemůže.
Zatímco Božidara byl ženský svět, tady se setkáváme s vyzrálou mužskou silou – i se všemi slabostmi, které může mít. Moudrost stáří a přístup k životu je ale dokáží překonávat.
Chtěl jsem si připomenout, jak docházelo k ovládnutí státu, co všechno nacismus pokřivil a zdevastoval. A oživit informace k posouzení, jak moc je přirovnávání současného Ruska k nacistickému Německu na místě. Protože je ale kniha vážně výborná, velmi rychle jsem čtení propadl.
Ten postup, systematičnost, hospodářské úspěchy a získání mas… potlačení opozice, povinné sjednocení pod ovládané organizace, propaganda, indoktrinace… opravdu se to opakuje.
Jedna z knih, při kterých člověk jen užasle kroutí hlavou. Začíná dvěma příběhy, na kterých demonstruje, že nic jako průměrný člověk neexistuje (což má nebetyčné důsledky, protože na průměrech je postavené kde co, od hodnocení přes známkování až po všechny typologie).
Po motivačním úvodu se autor pustí do historie průměrování.
V části Principy individuality následuje rozbor a vysvětlení proč jsou všichni individuality a že schopnosti jsou „členité“.
Sedmá kniha sebraných Čtyřlístků zahrnuje období 1984-1987, což asi tak zhruba odpovídá době, kdy vrcholilo mé čtenářské nadšení a kupování každého dílu. Četl jsem svoji sbírku pořád dokola – a také si ty díly dokonale pamatuji dodnes. Procházet je bylo jako vracet se do prázdnin někdy na prvním stupni základní školy.
Další z řady poutnických knih, tentokrát jako společná cesta nového páru.
Koncept stejného dne dvěma pohledy a sledování různých postojů a vnímání zní dobře, v praxi mě ale číst dvakrát totéž nebavilo, zejména když po vcelku sympatickém Adélině psaní následoval věčně zpruzený a pak se omlouvající Michal. Nesedla mi ani místy křečovitá snaha o vtipnost. A když jsem si po 70 stránkách uvědomil, že mě nezajímají ani jejich hádky, knihu jsem odložil.
Dočteno #2. Aldous Huxley - Konec civilizace (komiks). Před lety jsem přečetl knížku a moc mě neuchvátila (přes zajímavá dilemata). Teď mi to sedlo víc, ale spíš než formou (tentokrát komiks) jsem prostě byl v jiném rozpoložení. 80% #knihy#fantastika@knihy
Dočteno #1. Kevin Hearne - Kroniky Železného druida 2: Proklatý. Tuhle sérii jsem si vyhlédl na základě povídky v #Pevnost a stejně jako povídka jsou knížky vtipné, akční a takové osvěžující. Také plné výborných postav jako jsou právníci - vlkodlaci, několika klanů čarodějek nebo telepatického vlkodava Oberona. 93% #knihy#fantastika@knihy
Opět mě bavil spisovatelský rozměr hlavního hrdiny, všechny odkazy na minulé knihy, hlášky Toho druhého.
A také věčné dotazy čtenářů, jestli upíři opravdu existují, neodmlouvání nakladateli, nechuť až hrůza z autogramiád – Kulhánek zapojil sám sebe.
Za těch závěrečných několik desítek stránek uklidnění a vyrovnání dluhů mu i tu neuvěřitelnou zápletku odpustím! To bylo prostě skvělé.
Laird Barron a jeho pocta Lovecraftovi, který ho očividně velmi ovlivnil. Nejedná se však o nějakou vykrádačku, fan-fikci apod., ne, Barron má svůj styl a píše mu to skvělé. Chcete akci a potoky krve? V tom případě jste na špatné adrese. Tady jde hlavně o hutnou a temnou atmosféru říznutou okultismem, špetkou konspiračních teorií, surreálna a kosmickým hororem
Po druhém dočtení Stroncia jsem bezprostředně navázal Nočním klubem, abych se z toho sci-fi běsnění vrátil do běsnění pozemského. Byla to ale chyba, protože jsem mu úplně propadl. Zase!
Strhující napětí, přestože s dost často nepravděpodobným rozuzlením, družnost Nočního klubu a jeho zásady, vývoj postavy, dialogy, hlášky, odkazy na popkulturu – všechny aspekty Kulhánkovy tvorby jsou tu přítomné a evidentně fungují.