Dickense jsem se trochu bál, zpracování těžkých osudů jeho sirotků slibovalo depresivní čtení (a televizní seriály, co si pamatuju z dětství, tomu taky moc nepomohly). Výsledek byl ale úplně jiný – se zájmem jsem sledoval, s jakou ironií a nadhledem vodí svoje postavy, píše s mírně pobaveným tónem.
