Dočteno #1. Kevin Hearne - Kroniky Železného druida 2: Proklatý. Tuhle sérii jsem si vyhlédl na základě povídky v #Pevnost a stejně jako povídka jsou knížky vtipné, akční a takové osvěžující. Také plné výborných postav jako jsou právníci - vlkodlaci, několika klanů čarodějek nebo telepatického vlkodava Oberona. 93% #knihy#fantastika@knihy
Asi první příručka od českého vyjednavače je ucelený návod pro v podstatě jakékoliv vyjednávání – ať už jde o drobné dohody, nebo smlouvy za milionové částky, základní principy jsou stejné.
Autor evidentně zná vše z praxe. Asi je i hodně viditelný na sociálních sítích, nepochybně má zvládnutý marketing. Ve srovnání s Matthiasem Schrannerem je kniha méně hutná, zato asi stravitelnější.
Přečetla jsem první díl Propasti času a tak tu teď moc nebudu. Věnuju se druhému dílu a budu se věnovat i třetímu. Prolínání různých časových období mě baví. Kromě Planety idiotů mě vlastně baví cokoliv od tohohohle spisovatele. Asi založím fanklub.
(...)
Když o pár let později po ruském útoku na Ukrajinu Nohavica odmítl výzvu k vrácení medaile, kterou dostal od Putina, už mě to nepřekvapilo. Písně sice poslouchám dál, ale trochu zhořkly.
Oddělování mi, zdá se, nejde úplně důsledně.
A tak mi kniha, která se pokouší analyzovat Nohavicu a zároveň ukázat, že celá veřejná diskuze a názory a postoje jsou zároveň výpovědí o nás, naší společnosti, přišla právě vhod. Je to i můj problém.
(...)
Tohle je mimořádný zážitek, černá detektivka, urban fantasy, skvělý styl a spousta dalších aspektů.
Zase jedna kniha, která mě dostala, a to po mnoha stránkách.
Je to tak dobré, že se k tomu dlouho nevrátím a volné pokračování vynechám úplně, protože nepotřebuju být zase tři dny rozrušený.
Bohatě mi stačí nořit se do světa s vílami v myšlenkách.
Ale vy si to dejte!
Vývoj software je obtížná disciplína a ve většině organizací čelí spoustě problémů – opakované změny v architektuře, technologiích i na trhu, neuvědomovaný boj s Conwayovým zákonem, systémy, které přerostly jeden tým, časté reorganizace, zmatené množství delivery frameworků atd.
Podle autorů knihy organizacím chybí rozumný model práce, který neignoruje lidský a týmový rozměr a dbá na přiměřenou kognitivní zátěž. V této knize pak takový model navrhují.
Knižní hádanka, poznáte? Čas od času si na tenhle citát vzpomenu 😉:
„Můj švagr si oddechl, jak vidím. Nejspíš očekával větší odpor. Možná měl trochu obavy, ale místo toho to bylo příjemné a skoro milé. Důvodem je to, že lžu. Ale to on neví. Lež je skvělý prostředek, kterého mnozí využívají příliš zřídka. Je neuvěřitelně efektivní. Člověk něco říká a míní něco úplně jiného. Fantastické.“ (Str. 107)
Jméno Johna Hawkena jsem v souvislosti s tantrou četl před mnoha lety, občas o něm byla zmínka někde na blozích nebo v článku o kurzech. Podruhé jsem jsem ho zahlédl vloni, kdy jsem si v rámci nějakého ročního předplatného na digitální filmotéce pustil dokument Tantra z roku 2010. On tedy o tantře a její podstatě skoro není, spíš ukazuje skupinu ztroskotanců při divných praktikách, ale Hawkena mi připomněl.
Druhý román od McCarthyho je rozhodně čtivější než jeho prvotina a taky temnější. Možná ten vůbec nejtemnější McCarthy. Poeticky napsaný, brutálně nihilistický kousek, ze kterého ten zmar a bezůtěšnost přímo čpí z každé stránky.
This was a surprising book for me. Struggled a bit in the beginning, but then got completely absorbed.
A nomadic performer's life in the after-apocalypse world without the gruesomeness we (too often?) get to experience in modern stories.
Po druhém dočtení Stroncia jsem bezprostředně navázal Nočním klubem, abych se z toho sci-fi běsnění vrátil do běsnění pozemského. Byla to ale chyba, protože jsem mu úplně propadl. Zase!
Strhující napětí, přestože s dost často nepravděpodobným rozuzlením, družnost Nočního klubu a jeho zásady, vývoj postavy, dialogy, hlášky, odkazy na popkulturu – všechny aspekty Kulhánkovy tvorby jsou tu přítomné a evidentně fungují.
Oliver Burkeman býval expert přes produktivitu – důvěrně znal všechny metody a metodiky, odškrtával úkoly v seznamech, používal priority, časová okna a také o tom všem psal novinový sloupek.
A pak si uvědomil, že žádná technika nikdy nebude fungovat.
Znám to ze zkušenosti, i já jsem zkusil spoustu metod, ale vše hotovo pořád nemám a mít nikdy nebudu. Po letech jsem také pochopil, že si musím vybírat a zahazovat, v knize jsem ale dostal rozsáhlou studii.
Opět mě bavil spisovatelský rozměr hlavního hrdiny, všechny odkazy na minulé knihy, hlášky Toho druhého.
A také věčné dotazy čtenářů, jestli upíři opravdu existují, neodmlouvání nakladateli, nechuť až hrůza z autogramiád – Kulhánek zapojil sám sebe.
Za těch závěrečných několik desítek stránek uklidnění a vyrovnání dluhů mu i tu neuvěřitelnou zápletku odpustím! To bylo prostě skvělé.
Tuhle knihu jsem měl rozečtenou minimálně od roku 2014. Vůbec se mi k ní nechtělo vrátit – a takhle zpětně nechápu proč. Je to sice poměrně suchá učebnice plná informací, ale témata jsou zajímavá a servírovaná v krátkých kapitolách, které se dají snadno přečíst. Při pravidelném dávkování je za měsíc přečteno a získáte opravdu široký přehled snad o všech psychologických oborech, které se uplatňují během policejní a soudní praxe.
Mimořádně erudovaná a přitom čtivá analýza hebrejských žen. Podtitul "Biblické matky, démonky, královny i milenky" sice naznačuje šíři, ale naprosto nemůže ukázat, jak propracované je přemýšlení o každé z postav. Je to brilantní kulturologická analýza s přesahy do biblických studií, popkultury, historie, literatury…
Jako dítě mě medvídek Pú minul, neměl jsem ho a nečetl; během let jsem samozřejmě jeho existenci zachytil, později i variaci Pú a Tao, původní knihu jsem si přečetl ale až teď.
Calvin je šestiletý chlapec, jedináček, který ulovil do pasti tygra Hobbese. Že je tygr jenom plyšový si myslí ostatní, Calvin ví své a s Hobbesem jako parťákem zažívá jedno dobrodružství za druhým.
Čistě pro připomenutí jsem si knihu přečetl znovu – a bylo to po těch letech jako bych ji četl poprvé. Opět jsem žasl, kolik informací je v tak tenké publikaci „našlapáno“, kolik projektů pro oživení latiny existuje, ať už v plné podobě, nebo nějakým způsobem zjednodušené, stejně jako přehled jiných umělých jazyků. A znovu mě pobavila tvorba praesperanta.
Knihy, které se mocným nehodily, byly odjakživa zakazované. Byly příliš rizikové, mohly otevírat oči, burcovat a narušovat poslušnost poddaných. Proslula tím katolická církev, svůj seznam zakázaných knih Index Librorum Prohibitorum provozovala od roku 1559 nepřetržitě až do roku 1966, než to definitivně vzdala. Také nacisté pálili jako závod vše, co se jim nehodilo do světonázoru. Zakazování knih může mít ale mnohem subtilnější podobu, stačí aby (...)